Nějako nám to (ne)klape

Občas to tak ve vztahu bývá. Že se všechno nedaří dle představ. I já to mnohokrát zažil a zažívám to bohužel i v nynější době. 

S Honzíkem vedeme poměrně tichou domácnost. Už jen vzpomínám na ty krásné chvíle, kdy zamnou přišel do pokoje... Povalil mě na postel a dokázal se se mnou nespočetně dlouho mazlit. Chybí mi ty chvíle, kdy zamnou přišel a jen tak mi řekl že mi to sluší nebo mě miluje. 

Netuším čím nebo proč to je? Chápu, že spolu trávíme velké množství času, ale to by mu nemělo bránit, aby se mi věnoval nebo mi alespoň občas nějakým stylem ukázal, že mu na mě záleží. Ocenil bych to a moc. Co bych dal za to vrátit náš vztah o rok dozadu a zažít si to krásné znovu. 

Jedním z problému je to, že spolu neumíme komunikovat. Honzík neumí přijmout můj názor, aniž by se neurazil či to hned nebral jako útok. Často vyznává jen svojí pravdu a musí být podle něj...

Vztah je o soužití dvou lidí. O vzájemné toleranci a kompromisech. Který musí dělat oba. Máme ve vztahu velké nedostatky na které se neustále snažím hledat nějaká řešení. 

Chci se ráno probudit, smát se... Vidět ho a laškovat s ním. Nechci žít stereotypem. Miluji ho každou částí svého těla. Jenže mu do duše nevidím. Nevím, co si on myslí. K čemu by se rád vyjádřil, ale neřekne to.  Jak tuto situaci řešit...

Je to jen takové období nebo to bude jeho trvalé chovaní. Největší otázka na kterou bych i já rád dostal odpověď. Rád bych prožíval vztah tak jako dřív. Rád bych viděl jeho každodenní úsměv a jeho radost ze života. 

Jak to bude dál ukáže nejspíš čas. Snad oba chytneme rozum do hrsti a najdeme společné řešení... 

Snad... 

Písemná zkouška z jazyka mateřského

Krásné datum 11 dubna se proměnilo na nehezký zážitek a proč? Protože začínám maturitu... Začíná se u nás slohovou prací, která dle mého názoru patří mezi nejjednodušší zkoušky, které mne mohou potkat. Mohl jsem se mýlit? Mohl! Psaní je samo o sobě jednoduché. Kámen úrazu přichází ale v momentu, kdy si třeba vylosujeme špatné téma, které nám přímo nesedne. 

V den, kdy jsem měl psát jsem byl bez stresu. Spal jsem u strejdy v Hradci takže jsem měl o zábavu postaráno a upřímně jsem se dosti uvolnil. Přijel jsem ke škole a viděl jsem hloučky lidí, které popadal už mírný nepokoj. Sešli jsme se školy a šli dovnitř. 

Zkontroloval jsem si učebnu, kde mám trávit tento poetický čas.
205! To je to moje osudové číslo. Přišel jsem k učebně a čekal, až přijde dozor, který nás má hlídat a pustí nás dovnitř. Byl jsem ale rád, že budu ve třídě se svými vrstevníky. 

Dostal jsem zadání a mohl si vybrat téma... Říkám si co to tam zase jenom dali. Nakonec jsem si vybral rozvahu, ke které mohu i bez jakékoliv nauky něco napsat. Měli jsme mít 90 minut, ale já nezklamal. Během půl hodiny jsem úspěšně s pocitem spokojenosti opouštěl učebnu. 

Teď už jen chybí výsledky. Jde o to zdali se mám bát či ne. Netuším co mám čekat. Jaký kantor dostane a zároveň, jakým stylem jí bude hodnotit. 

Nechme se překvapit. Já drobný nerv už mám. Ovšem jak to se mnou plánuje osud.. To si musím počkat.