Milénium Šišky: Můj nový domov

Přinesli mě k sobě domů a já byla neskutečné zmatená. Proč tu jsem a proč tu vůbec není moje maminka? Když mě ale dali dobrý pokrm a starali se o mě, zjistila jsem, že to tu nebude zas tak špatné jak to vypadalo. Sice jsem pořád přemýšlela nad svou původní rodinou ale věděla jsem, že už je nejspíš neuvidím. Nový domov byl velký. Spousta prostoru k prozkoumání a objevení nových věcí. To mě jako malé kotě neskutečně moc lákalo. Nejraději jsem měla kuchyň. Vždy se tam našlo něco, co potěšilo mé vysoce stavěné buňky. Pak tu byl velký obývací pokoj, kde jsem mohla najít hromadu úkrytů. A hlavně jsem mohla všude šmejdit. Měla jsem také svůj zlozvyk se kterým bych se moc ani nechlubila. Často jsem vykonávala svou potřebu pod jídelní stůl. Ano to bylo to místo, kde jsem v klidu počkala na vhodnou situaci, až zde budu sama... No a pak to šlo samo. Nyní už to ale nedělám jelikož mám vlastní toaletu, kde mi nájemníci mění podestýlku. Když jsem byla malá byl tu takový problém. Jeden z nájemníků bydlel nahoře a já jsem se tam nemohla dostat. Měla jsem nového nepřítele, kterému všichni říkali schody. Byli větší jak já a vůbec jsem netušila, jaké vhodné pohyby mám dělat, abych se dostala nahoru. No a když už jsem se konečně někam vyšplhala tak nastal další problém. Jak se mám dostat dolů? Mnoho otázek ještě jsem ještě měla ve své hlavičce a hledala jsem na ně odpovědi. Třeba to, kam všichni chodí ráno a já jsem doma sama. Nebo co se děje v koupelně za dveřmi, když je zavřou. 

Určitě se k tomu ještě dostaneme to se nebojte ale vše má svůj vhodný čas. 

Teď už se rozloučíme. Tak zase příště pac a pusu posílá Šiška 🐈🐈🐈