Milénium Šišky: Nový host do domu

Jednoho dne to muselo přijít. Museli poslat někoho, kdo by mě zkrotil a ukázal mi, že nejsem jediná kočičí slečna v tomto domě. V mé pubertě, kdy jsem si myslela, že jsem cool a vše se bude řídit podle mě, mi sem přivedli jednoho tvora. Bylo to takové malé černé klubíčko, které pořád mňoukalo a žádalo si o pozornost. Uvědomila jsem si, že už to nebude tak jako dřív. Nu budu asi muset žárlit nebo já nevím. Ona byla malá a taková hloupá, měla divné pohyby. A začali jí říkat Mikša. V jejím raném dětství jsme byli velký kamarádi. Ano, zvykla jsem si na ní a brala jsem jí vlastně jako svojí mladší sestru. Tedy spíš jsem jí posílala dělat věci za sebe abych z toho neměla problémy ale to nikomu neříkejte. Pamatuji na ty časy, kdy jsme se spolu usadili na nějaká ten nóbl plac v domě a sledovali okolní dění. To už je všechno bohužel  pryč. Dnes je to vyspělá kočka, která je občas hyperaktivní a hlavně na mě často doráží. Neskutečně moc žárlí. Takže mazlení s nájemníky je pro mě výjimečná záležitost. Občas se cítím utlačována, že si hromadu prostoru v domě přivlastnila ona. Ale je mi to v celku buřt, protože já jsem zde pořád ta královna, která vládne eleganci, ladnému pohybu a gentlemanskému chování ( když nepočítám, že si lížu intimní partie). Teď tedy máme spolu rozložená válečná území a jediný moment, kdy spolu vycházíme je ten, kdy se sejdeme u misky jídla. 

Tohle je ta moje nová ségra

Dělá že spí ale je to ďábel 

Nevinné oči jí nepomohou.. Snad tedy.. 

Teď už se rozloučíme. Tak zase příště pac a pusu posílá Šiška 🐈🐈🐈

Milénium Šišky: Mlátí se mnou puberta

Můj pubertální věk byl velmi divoký. Byla jsem paní domu a věděla jsem že si všechno mohu dovolit. Už jsem nevykonávala potřebu pod stůl v jídelně což byl velký krok. Ostatně můj vzhled doma často pomlouvali. Jelikož moje nožičky byli větší a tělo zůstalo hubené ( to z toho důvodu, že jsem si držela dobou linii) se mi smáli. Prý jsem byla taková vytahaná a nejednou jsem slyšela, že jsem ošklivá. Nemohu říct, že by mě to nějako trápilo, ale zároveň nemám ráda pomluvy. A věřte, že zdali to o mě někdo ještě prohlásí, tak mu udělám loužičku do bot. V tomto krásném věku jsem byla hodně divoká, nejspíš za to mohlo moje venkovské plémě. Všude jsem skákala a myslela, že svět patří mě. Každý mi dával svou pozornost a lásku. Užívala jsem si to naplno, že jsem v tomto domě kočka číslo 1. 

Jenže to jsem netušila co ještě nastane.... A o tom Vám řeknu příště. 

Teď už se rozloučíme. Tak zase příště pac a pusu posílá Šiška 🐈🐈🐈

Milénium Šišky: Moji nájemníci

Je krásný večer a já si tu ležím u notebooku a sepisuji své krásné momenty ze svého kočičího života. Můj život je bohatý, protože jsem toho spoustu zažila a setkala se s zajímavými lidmi. Tento článek budu věnovat svým nájemníkům, který u mě bydlí. 

1. Tatínek: Je to hodný kluk, který má šílené nápady a občas se chová jako malé koťátko. Dává mi hromadu přezdívek třeba Major Žiži, Žižoure a tak dále. Často se směje a má rád srandu. Jeden z důvodů proč ho mám ráda je ten, že mi dává jídlo a to umím ocenit. 
2. Maminka: To je opravdu kočičí maminka. Svojí lásku nám dává od srdíčka v každém svém doteku i slovu. Je něžná a její skvostný hlas navozuje pozitivní atmosféru ke všem. 
3. Nikolka: Je to taková moje sestra, bydlí v prvním patře a jak jsem dříve psala, snažila jsem se k ní dobývat. Často má u sebe knihy a ráda se učí. Nevím sice co to je ale nejspíš jí to baví.
4. Honzík: Je to chlapec ve vývoji. Má mě moc rád a říká mi, že jsem jeho kočička. To neskutečně moc potěší. Je to takový mazlík maminky ale zároveň se o mě krásně stará a věnuje mi svojí láskyplnou packu.

Tak toto jsou moji lidský nájemníci. Tvoříme spolu velkou kočičí rodinu, kde jsem ale velký šéf já. 

Pokus o selfie s nepřímým pohledem. 

Teď už se rozloučíme. Tak zase příště pac a pusu posílá Šiška 🐈🐈🐈

Milénium Šišky: Můj nový domov

Přinesli mě k sobě domů a já byla neskutečné zmatená. Proč tu jsem a proč tu vůbec není moje maminka? Když mě ale dali dobrý pokrm a starali se o mě, zjistila jsem, že to tu nebude zas tak špatné jak to vypadalo. Sice jsem pořád přemýšlela nad svou původní rodinou ale věděla jsem, že už je nejspíš neuvidím. Nový domov byl velký. Spousta prostoru k prozkoumání a objevení nových věcí. To mě jako malé kotě neskutečně moc lákalo. Nejraději jsem měla kuchyň. Vždy se tam našlo něco, co potěšilo mé vysoce stavěné buňky. Pak tu byl velký obývací pokoj, kde jsem mohla najít hromadu úkrytů. A hlavně jsem mohla všude šmejdit. Měla jsem také svůj zlozvyk se kterým bych se moc ani nechlubila. Často jsem vykonávala svou potřebu pod jídelní stůl. Ano to bylo to místo, kde jsem v klidu počkala na vhodnou situaci, až zde budu sama... No a pak to šlo samo. Nyní už to ale nedělám jelikož mám vlastní toaletu, kde mi nájemníci mění podestýlku. Když jsem byla malá byl tu takový problém. Jeden z nájemníků bydlel nahoře a já jsem se tam nemohla dostat. Měla jsem nového nepřítele, kterému všichni říkali schody. Byli větší jak já a vůbec jsem netušila, jaké vhodné pohyby mám dělat, abych se dostala nahoru. No a když už jsem se konečně někam vyšplhala tak nastal další problém. Jak se mám dostat dolů? Mnoho otázek ještě jsem ještě měla ve své hlavičce a hledala jsem na ně odpovědi. Třeba to, kam všichni chodí ráno a já jsem doma sama. Nebo co se děje v koupelně za dveřmi, když je zavřou. 

Určitě se k tomu ještě dostaneme to se nebojte ale vše má svůj vhodný čas. 

Teď už se rozloučíme. Tak zase příště pac a pusu posílá Šiška 🐈🐈🐈

Milénium Šišky: Seznámení

Takže já vás zdravím mojí drazí fanoušci. Jmenuji se Šiška a je mi 10 let. Co se týče mého původu... Nechci se vám tím chlubit... Ale když už se mám nějako představit. Moji nájemníci( takové ty osoby co bydlí v mém domě) mě našli jako malé koťátko na kompostu. Jelikož jsem jako malá měla neuvěřitelně roztomilé očička a byla jsem taková nevinná... Vzali si mě k sobě a já najedou měla domov. Věřím, že kdyby mě tam nechali na pospas osudu, zřejmě bych nepřežila. 

Co se týče stravování jsem neskutečně vybíravá. Šunku beru jen nejvyšší jakost a nějaké humusy bez masa... To ani do tlamičky nestrčím. Teď už jsem postarší dáma, co si nechá hromadu věcí ujít a mám ráda svůj osobní klid. Když to hodně přeženu mohu se nazvat dívčím gentlemanem. Takže jsem taková gentlewoman. Většinou se straním společnosti a užívám si někde svůj osobní klid. Občas mám i já svoje dny jako každá žena či kočka. To mi pak rupne v mé malé hlavičce a lítám všude kde to jen jde.  Není nad to lehnout si a spát.. Zlatý kočičí život řekla bych.
No a na svá skoro stará kolena jsem si řekla, že bych si zařídila rubriku v blogu mého nájemníka. Toužím po tom mít své fanoušky. 

Nejsem naštvaná ale musím se tvářit trochu vážně. 

Teď už se rozloučíme. Tak zase příště pac a pusu posílá Šiška 🐈🐈🐈